Menu
Navigace: Databáze Multiversa > Slovník > Technologie > Transiční pohon
hledat

Transiční pohon

Transiční pohon umožňuje skákat pětidimenzionálním hyperprostorem k překonávání mezihvězdných vzdáleností.

Jeho akční rádius je omezen jen výkonem a výdrží posádky. Čím větší je přeskakovaná vzdálenost, tím větší je tělesná zátěž od transičního skoku, který transici doprovází. Mnoho národů proto hledalo možnosti, jak tento šok tlumit.

Klasický transiční pohon

Funkční princip transičního pohonu se podobá transmiteru. Jako u transmiteru je transportovaný objekt (v tomto případě kosmická loď s posádkou) odhmotněn, prohozen hyperprostorem a opět rematerializován na cílovém místě. Konvertor strukturálního pole z lodních agregátů dává k dispozici energii, která je použita k výrobě energetického pole, které loď jaksi vytrhne z Einsteinova universa, ve kterém není možné provádět nadsvětelné lety.

Transiční skok probíhá prakticky v nulovém čase a je doprovázen mihotavou světelnou září ve startovací oblasti. Pro cílený skok jsou ovšem potřeba náročné výpočty. Musí v nich být zohledněna nejen cílová data, ale také lodní hmota a další faktory. Lodní pozitronika z 20. století potřebuje například pro výpočet skoku přes 5000 světelných let asi 30 minut.

Transiční skok lze obyčejně zahájit jen při vyšší vstupní rychlosti. Čím je menší počáteční rychlost transitující lodi, tím vyšší je nutná energie pro transici, kromě toho se zvyšuje riziko chybného skoku. Transice z klidového stavu je možná a bývá někdy také prováděna, ale energetická náročnost a riziko jsou obrovské. Normálně se loď před transicí urychluje na hodnotu mezi 50% a 60% rychlosti světla, aby se spotřeba energie minimalizovala.

Speciálními zařízeními, která nejsou ale k dispozici u všech lodních typů, se dá ovlivnit rychlost lodi při výstupu do normálního prostoru. Bez této možnosti ztratí transitující lodě při výstupu až polovinu původní rychlosti.

Dosah transičního pohonu je omezen tlumícím jevem konvertoru strukturálního pole. Podle lodního typu je celkový dolet omezen na 300 až 500 tisíc světelných let.

Obvyklé délky skoků leží mezi 1000 a 5000 světelnými roky. Maximální délka skoku leží někde kolem 35000 světelných let, jak ukázal skok STARDUST II na Tuglan po Guckyho manipulacích. (PR 18)

Lety s transičním pohonem probíhají v několika etapách. Mezi jednotlivými skoky se znovu musí zaktualizovat skoková data, protože stoprocentně podrobné výpočty letových dat přes dlouhé vzdálenosti jsou prakticky nemožné.

Šok z transice

Každý transiční skok je spojen s prudkou, trhavou bolestí. Tyto potíže byly popisovány jako mučivá, bodavá bolest hlavy a šíje, která náhle zmizí, když proběhne vlastní transice. Postupem času může nastoupit jakási navyklost na transice. Zkušení astronauti necítí bolest z transičního šoku tak mučivě, jako nováčci. Tento návyk se ale zmírňuje, pokud se jedinec delší dobu neúčastní transičních letů.

Vnímání během transice je zpravidla nemožné, to znamená, že posádka transitující lodi zažívá skok nevědomě.

Strukturální otřesy

Transiční lety způsobují otřesy časoprostorového kontinua, které se dají zaměřit a mohou znamenat ohrožení pro blízké planety.

Kvůli strukturálním otřesům spojeným s transicemi, které se rozšiřují nadsvětelnou rychlostí, jsou zakázány transice uvnitř slunečních soustav.

Na základě těchto strukturálních otřesů mohou strukturální zaměřovače zaměřit vstupní a výstupní bod transičního letu. Dají se tak dálkově monitorovat nebo sledovat.

Historie

Transiční lety byly jediným způsobem nadsvětelných letů Velkého impéria. Výraz Skokani pro Mehandory (Obchodníci) Velkého impéria se od něj odvozuje.

Je možné, že strukturální zaměřovače Velkého impéria zabránily, aby si maahkští rebelové vytvořili nezávislé kolonie mimo Arkonidany kontrolovanou třetinu Mléčné dráhy.

Akonané zůstali díky lineárnímu pohonu neobjeveni, svou transmiterovou dopravu dokázali pravděpodobně dostatečně stínit.

Posbiové zůstali neobjeveni díky relativním štítům, zatímco Larové pravděpodobně disponovali lineárním pohonem.

Takzvané Druhé impérium na galaktické Eastside zůstalo neobjeveno, protože kosmické lety Bluesanů se také zakládaly na lineárním pohonu.

Teprve kolem roku 1980 Skokany vyvinuté strukturální kompenzátory dovolovaly potlačit strukturální otřesy. Terrancům se v roce 1983 podařilo tuto techniku ukrást na Goszulově planetě společně s lodí GANYMED.

Od 2020 do 2030 vyvinuli vědci Galaktických obchodníků kompenzační zaměřovače, které umožňovaly zaměřit transici navzdory strukturálnímu kompenzátoru. Kompenzační zaměřovač přitom zaměřoval vlastní kmity strukturálního kompenzátoru. Pouze vyspělá mikrotechnika Swoonů byla schopna postavit kompenzační zaměřovače podle teoretických plánů Skokanů.

Regent se o toto zařízení zajímal hlavně proto, že tak chtěl najít Terru. Terrancům se ale podařilo ukrást konstrukční plány na Swoofonu a 20000 specialistů ze Swoofonu přesídlilo na Mars. Těm se v letech 2042 a 2043 podařilo vyvinout tlumič vlastních frekvencí, což byl prostředek proti kompenzačnímu zaměřovači.

Přechod

Po vyvinutí lineárního pohonu nejdříve podle podkladu Druufů, později převzetím akonské techniky, byla technika transičního pohonu relativně rychle odstraněna, nebo se používala jako záložní systém u metagravu nebo lineárního pohonu.

Roj

Roj se přesunoval transicemi. Pravděpodobně se pohyboval 50% rychlosti světla, aby tak měl nutnou rychlost pro transici.

MARCO POLO zaměřil při příletu Lokálního Roje roku 3441 svými strukturálními zaměřovači 800000 rematerializujících se objektů.

Později Roj přecházel do transice zahalen do štítu jako jednotka. Zjistilo se, že transice Roje byly řízeny z centrálního řídícího světa Stato, který kroužil kolem čtyři světelné roky velkého modrého gigantického slunce Statik. Z centrál slunce Statik vycházelo stabilizující hyperzáření interní vrstvy ohebného štítu, který byl nutný pro stabilizaci transičního pole vytvořeného přepólováním.

Ze Stato byly také řízeny stanice dráždících impulzů u ohebného štítu umístěných sluncí, která shromažďovala energii pro transici. Stanice z TE-sluncí odčerpávaly energii do ohebného štítu, který tak vytvářel Roj obklopující transiční pole.

Kartiové byli kvůli tomu, že ovládali techniku gigantických transicí, zvoleni hlavním národem Lokálního roje. Speciální hřibovité lodi instalatérů roje s kuželovitými klobouky se používaly jako blokovací lodě. Odstraňovaly gigantickými transicemi sluneční soustavy ve směru letu řítícího se Roje.

Nové trendy

Již ve 12. století NGL se opět začalo silněji pracovat na dalším vývoji transičního pohonu. Největší nevýhody, dlouhé a komplikované výpočty skoku, strukturální šok a velké nebezpečí zaměření, byly novými technologiemi této éry částečně vyřešeny. Syntronika, hypertropová čerpadla a energetické absorbéry dokázaly vyzdvihnout hlavní výhodu tohoto pohonu: okamžité překonání vzdálenosti několika světelných let.

Ve 38. Tamaniu Kharagtam v kulovité hvězdokupě Omega Centauri (lemursky Hol Annasuntha) se transiční pohony ukázaly jako nenahraditelné. Khasurn Zoltral nechal proto stavět kosmické lodě s transičním pohonem, aby se tam etabloval.

Také pomocný člun AT-TOSOMA lodi ATLANTIS byl roku 1225 NGL v Orbanascholově loděnici vybaven transičním pohonem a nasazen v kulovité hvězdokupě Omega Centauri.

Vědci GAFIFu se zaobírali prvními prototypy, když došlo k převratu v arkonidském impériu a všechny zdroje musely být podřízeny novému Imperátorovi. Základní výzkum přešel poté k projektu Camelot a po jeho likvidaci do Nového USO.

Ve 14. století NGL se transiční pohony prakticky nepoužívaly, několik typů lodí se pro případ nouze vybavovalo transičními pohony, jako například lodě třídy OBJEVITEL.

Dosah transicí v důsledku zvýšené hyperimpedance klesl na 5 světelných let.

Transiční pohon Tad de Raudů

Tad de Raudi disponovali v roce 1346 NGL transičními pohon s dosahem minimálně 11 světelných let. (PR 2387)

Pokročilé pohony

Pohon s přerušovaným chodem

V roce 2047 byl ARKON II dán do služby jako vlajková loď Atlana na pozici Imperátora Gonozala VIII.. Disponovala revolučním transičním pohonem, který dovoloval velké množství velmi krátkých skoků – minimálně 1000 km – s dosud nepoznanou přesností. Transice nastávaly tak rychle, že vznikal dojem, že loď letí v normálním prostoru s nadsvětelnou rychlostí. Kvůli zdravotním vedlejším jevům musel být tento typ pohonu postaven mimo službu.

Funkční princip připomíná silně Intermitentní pohon věčnolodi Tengri Lethose, transmiterový rotátor Loowerů a hypertaktový pohon SOL. Kosmické lodě Rytířů z Dommrathu využívaly rovněž pohon s přerušovanými transicemi. U nich nenastávaly žádné vedlejší účinky.

Interpřenosná podpůrná trhlinová hmota

Paramagové vyvinuli s Interpřenosnou podpůrnou trhlinovou hmotou specificky zlepšenou transiční techniku, při které podpůrné průlomové efekty potřebovaly mnohem méně energie k vytvoření trhliny v hyperprostoru.

Pohon pomocných národů Seth-Apophis

Různé pomocné národy superinteligence Seth-Apophis, se kterými byla Kosmická hanza kolem roku 424 NGL konfrontována, používaly zpravidla rovněž pokročilou variantu transičního pohonu. Transiční pohon Sawpanů dovoloval například překonání intergalaktických vzdáleností na jeden skok. Cruunové byli schopní při extrémně nízké rychlosti provést transici a to s přesností několika málo kilometrů. (PR 1099)

Není známo, na čem se toto obrovské vylepšení pohonu zakládalo.