Menu
Space-jet
Space-jet
© Christoph Anczykowski
Malý-Space-Jet:
Technická data:
Posádka:2 osoby
Pohon:lineární, impulzní, antigrav, absorbér přetížení
Ofenzivní výzbroj:1x impulzní dělo, 1x transformační dělo 200 GT
Defenzivní výzbroj:paratronový štít, HD-štít, tlumící štít
Zdroje energie:3 Schwarzschildovy reaktory
Zvláštnosti:katapultovací sedlalo s vlastním zdrojem energie a absorbérem přetížení

Space-Jet je diskovitá, nadsvětelná kosmická loď Pozemšťanů.

Space-jety patří ke standardním pomocným člunům téměř všech kulových kosmikých lodí a jsou používány jako dálkoví průzkumníci, k transportu oddílů a jako soběstačné malé bojové lodě. Nejmenší typy jsou nazývaný jako Malé-Space-Jety, Mini-Space-Jety nebo Micro-Jety. S typem Minor-Globe ve 12. století NGL pronikly poprvé kulové lodě velikostí do oblasti Space-Jetů.

Gazela

Předchůdcem Space-Jetů byla Gazela, následující modely se dají rozeznat podle označení Jet. Gazela byla pozemským zdokonalením arkonidského diskového pomocného člunu LEKA-Disk a používala se v ranných dobách Solárního impéria. Pozemské gazely disponovaly transičním pohonem s doletem 500 světelných let a jedním skokem mohly překonat až 3 světelné roky. První Space-Jety vypadaly stejně jako gazely, byly ale rozvinutější a tvořily velice rozvětvenou rodinu tříd kosmických lodí.

Standardní Space-Jet

Standardní Space-Jet má průměr 30 metrů, tloušťku 18 metrů a tři paluby. Hlavní centrála s řídícím zařízením, rádiovým a zaměřovacím stanovištěm a palebnou centrálou se nachází pod transparentní kopulí na horní straně disku. Vrchní paluba (paluba 3) obsahuje vedle prostorů posádky také lodní počítač. Na střední palubě (paluba 2) se nachází strojovna, výzbroj jakož i antigravový a impulzní pohon. Centrální antigravová šachta spojuje všechny paluby. Prstencové zesílení s projekčními tryskami pro impulzní pohon obklopuje Space-Jet ve výši paluby 2. Nadsvětelný pohon je umístěn na palubě 3. Nachází se zde také nákladní prostor, do kterého se vejde jeden shift. Pro přistání jsou určeny tři zatahovací teleskopické nohy.

Space-Jet typ II

Prvním vylepšením tohoto typu lodí bylo zvětšení diskové buňky jakož i změny v pohonu a výzbroji. Space-Jet typu II třídy THOR (ojediněle se jim říkalo také Super-Space-Jet), měl průměr až 55 metrů a výšku až 20 metrů. Používal lineární pohon namísto transičního pohonu a byl vybaven transformačními děly jakož i agregáty pro vytvoření paratronového štítu. Centrála představuje vlastní, čtvrtou palubu. Loď měla šest (namísto čtyř) přistávacích opěr.

GEVARI

Během krize s Rojem se v roce 3442 začala používat GEVARI, zvláštní konstrukce s průměrem 50 metrů a výšce 25 metrů.

Tento koncept byl později použit u pomocných člunů SOL. Tam byla 50 metrová třída plánována jako doplněk 35 metrové třídy a korvet. Při několika příležitostech sloužily 50 metrové Space-Jety jako technologický nosič.

GEVARI byla dimenzovaná pro posádku 10 osob. Jako pomocné čluny měla šest extrémně plochých kosmických čoček. Jako zdroj energie fungoval Schwarzschildův reaktor ultrakompaktní konstrukce. Impulzní pohon dosahoval zrychlení až 800 km/s2. Dosah lineárního pohonu dosahoval 800000 světelných let. K výzbroji patřila dvě transformační děla v kompaktní konstrukci.

Malý-Space-Jet / Mini-Space-Jet / Micro-Jet

Extrémně miniaturizované formy Space-Jetů se označovaly jako Malý-Space-Jet nebo Mini-Space-Jet nebo Micro-Jet.

V USO se používaly Mini-Space-Jety. První model byl nasazen do služby kolem roku 2400. Jednalo se o zvláštní konstrukci Space-Jetu, která byla výrazně menší než modely Solární flotily. Posádku mohly tvořit maximálně tři osoby. Další typy se používaly za časů krize s Rojem kolem 3440. Byly vyvinuty jako pomocné čluny pro menší kosmické lodě a s velikostí 8 metrů potřebovaly méně prostoru než shifty. Kromě toho byly schopny lineárního letu. Od 1147 NGL se GUN-Jety používaly jako extrémní pomocné čluny pro Minor-Globes třídy KASKAYA a KASKAYA-II namísto stíhaček. Varianta, která se používala kolem 1200 NGL, se nazývala BIG FLEA.

Po roce 1300 NGL se pod pojmem Micro-Jety používaly Jety o velikosti do 15 metrů. Poprvé se použily jako pomocné čluny na lodích třídy OBJEVITEL. FIGHT-Jet je rovněž typem malého Space-Jetu, který se používá pro úkoly stíhaček. Protoyp je v akci od roku 1311 NGL.

Další vývoj

Moderní Space-Jety už nejsou symetricky diskovité, ale mají dva vedle sebe ležící transportní nosníky, mezi kterými se nachází propustě k nákladnímu prostoru. Mezi ně se dají umístit kontejnery nebo akční moduly, které by se nevešly do nákladového prostoru.

Je podivné, že žádný jiný typ kosmických lodí nevzbudil tak veklou fascinaci u pilotů jako právě Space-Jety. Jet je současně synonymem pro pokrokovou stavbu pozemských kosmických lodí. Žádný jiný typ lodí se nevyskytuje v tolika variacích a nebyl tolikrát přepracovávan. Pravděpodobně Jety symbolizují také vzor mobility pro normální občany. Je jasné, že Space-Jet je jedním ze základních pilířů terranských kosmických letů.

Kvůli velké celogalaktické poptávce vydaly státní loděnice LUNATERRA licence soukromým výrobcům, aby mohli pokrýt poptávku. Mnoho soukromých jachet je vybudováno na buněčné bázi standardních Space-Jetů, například Kantiranův DIRICI.

Po hyperimpedančním šoku

Po zvýšení hyperodporu v roce 1331 NGL se vyvinuly nové typy Space-Jetů přizpůsobené změněným poměrům: třída VENUŠE (průměr 54 m a výška 16 m), třída ROMULUS (průměr 35 m a výška 6 m), třída REMUS (průměr 24 m a výška 3.5 m). S pomocí kompenzačních konvertorů HAWK II dosahují tyto Space-Jety v roce 1344 NGL doletu 7500 světelných let. Kromě toho v roce 1344 NGL existuje v experimentální fázi nový velký Space-Jet třídy TRITON a malý Space-Jet třídy NEREIDE.

Třídy Space-Jetů

Před hyperimpedancí

Po hyperimpedanci

Neterranské varianty

Také další národy staví space-jetům podobné kosmické lodě: