Na Zemi přichází zkomolené volání o pomoc jedné výzkumné korvety, která operovala v jedné z mlhovin nedaleko Sluneční soustavy. Také v tomto sektoru došlo k mohutným hyperotřesům, což vede k domněnce, že se tu stejně jako u Hayoku materializuje ukrytá hvězdokupa. Korveta hlásí neustálý nárůst intenzity otřesů, potom je spojení s ní přerušeno. Julian Tifflor chce celou věc prošetřit osobně a vydá se s RICHARDEM BURTONEM (loď OBJEVITEL, typ II, třída SATURN) na 500 SL dlouhou cestu. Na tomto podniku se účastní i sesterská loď GEORGE EVEREST. Obě lodi jsou jako všechny jednotky třídy SATURN přestavěny na zastaralou techniku. Navíc má být během cesty otestován nový Hawkův lineární kompenzační konvertor. Další novinkou je zaměřovací aparatura snímající ultravysoký kmitočtový rozsah hyperenergetického spektra. Pro jeho tvar se mu říká ultražirafa. Jako doplněk k pozitronice, která nahradila syntroniku, jsou lodi typu SATURN vybaveny také SERT ovládáním.

Navzdory všem přestavbám probíhá směšně krátký let problematicky, nebo lépe řečeno přímo katastrofálně. Spotřeba energie roste s každým světelným rokem. Lodi před sebou ženou jakousi hyperprostorovou vlnu, která je brzdí a nakonec vymrští do standardního prostoru. Maximální vzdálenost pro nadsvětelnou etapu klesá na necelých 50 světelných let, potom následuje vynucený sestup do normálního kontinua, při němž také dochází k velkým škodám na zařízení a pohonné soustavě. Čas nutný k opravám pak celý let neúnosně protahuje. Další krajně povážlivý důsledek vysokého pětidimenzionálního odporu je rapidní rozpad všech hyperkrystalů. Howalgonium se v agregátech mění v prach. Několik krystalů dokonce provede spontánní přechodový let a vynoří se vně agregátů, kde se rozdrobí na zdraví škodlivý prášek. Spotřeba hyperkrystalů díky těmto událostem výrazně stoupá.

Na cestě potká RICHARD BURTON bezmocně se vznášející vesmírnou jachtu. Na palubě je několik Arkonidanů, kteří byli odhaleni jako špioni a zajati. Tifflorova loď pokračuje dál a dostane se ke svému cíli právě ve chvíli, kdy se zde materializuje další hvězdokupa. Tento hvězdný archipel s průměrem 65 světelných roků a s přibližně 120 000 slunci je zatím ukryt v hyperkokonu, takže do něho lidé nemají ze standardního prostoru přístup. Protože se nedá nic víc zjistit, vrací se pozemské lodi na Terru. Na zpáteční cestě se lodi opět dostanou do vážných potíží, neboť jim v cestě leží oblast Antares, kde vznikne zóna hyperbouří, v níž není možné manévrovat. Vzniká tak Hvězdný útes – a podle všeho zde zůstane natrvalo. OBJEVITELÉ jen těsně uniknou záhubě a nakonec se jim podaří vrátit do Solárního systému. Tam je čeká další překvapení: Jak se zdá, Sol se změnila v kosmický maják, v jehož záření je i šestirozměrná složka. Kromě Hvězdného útesu, který se vynořil v sousedství Sluneční soustavy, je tu tedy i další nebezpečí – a to přímo v bezprostřední blízkosti Země...