Myles Kantor vede špičkový vědecký tým z výzkumné instituce Volcan Center na Merkuru, aby prozkoumal 6D vyzařování Slunce. Od 08. února 1333 NGL transportuje na Slunce namíření jetový paprsek 100 až 1000 násobek 6D energetické komponenty než dříve. Kantor dá proto výzkumu kolem ARCHETIM absolutní prioritu – je mu zřejmé, že se zde vynořilo nebezpečí pro lidstvo. Avšak jeho snahy jsou zpomalovány novými útoky „takvorianismu“, zatímco je kolem něho stále znovu zpomalován průběh času (tento efekt nenastal už od doby, kdy Kantor obdržel buněčný aktivátor). Navíc práce v týmu už od příjezdu Kantorem vyžádané excentrické mladé vysokofrekvenční fyzičky Inšaniny neběží tak nekomplikovaně jako předtím. Kantor a atraktivní, o vlastní důležitosti přesvědčená mladá žena se od první minuty nemohou shodnout. Její chování pociťuje vrchní vědec jako ohrožení své autority, ona se jím cítí (ne neprávem) přehlížena.

Kantor a jeho tým vnikne s OBJEVITELEM MUNGO PARKEM do mezivrstvy pod sluneční korónou. Ve fotosféře je následně zaměřen cizí masivní objekt, přiblížit se k němu lze však jenom nakrátko, neboť přetížení ochranný štít plavidla není schopen vydržet místní hrozivé poměry. Kantor z toho vyvozuje, že cizí předmět byl v atmosféře Slunce ukryt už dlouho, avšak byl zahalen do hyperkokonu, který se v nedávné době zhroutil. To vysvětluje, proč nebyl lokalizován už dříve. S MUNGO PARKem nelze objekt dostatečně prozkoumat. Kantor proto zadá Waringerově akademii konstrukci speciální „Slunconorky“. Kromě toho přichází z malé vesnice, vystavěné pro Šohaaky v blízkosti Malého Gošunu, Orren Snaussenid. Snaussenid je skleslý, protože si stále není schopen na svou minulost a nemůže se podílet na kolektivních snech, které sdílí všichni ostatní Šohaakové. Kantor mu nabídne podíl na expedici sluneční ponorky a malý humanoid se s vděčností chopí šance zjistit něco o své minulosti.

Při druhém výpadu do fotosféry Slunce se MUNGO PARK více přiblíží k objektu. Ten se nalézá v hyperfyzikální dutině o průměru 500 kilometrů. Uvnitř sféry se nacházejí tři obrovské, uzlovité objekty. Také tento průzkum musí být přerušen před kolapsem ochranných polí. O něho později skončí napětí mezi Kantorem a Inšaninou zcela nečekaně vášnivou nocí.

Dne 05. března 1333 NGL převezme Kantor slunconorku INTRALUX. Loď je tvořena 940 metrů dlouhým, 400 metrů širokým a 110 metrů vysokým lichoběžníkových modulem OBJEVITELE, který má jako centrální článek soběstačnou letuschopnou korvetu. Zbytek plavidla tvoří pohonná jednotky, generátorovny a projektory energetických štítů. Druhého dne je INTRALUX zanesena MUNGO PARKEM na okraj fotosféry, odkud se slunconorka vydává dál vlastními silami. Kvůli velkému riziku se posádka skládá jen z osmi osob, mezi nimi jsou na palubě Myles Kantor, Inšanina, Attaca Meganon a Orren Snaussenid.

Když se INTRALUX přiblíží k hyperfyzikální dutině, ukáže se, že se v jejím nitru ukrývá jen jeden 25 kilometrový uzlovitý objekt. Opticky byl uzel ztrojnásoben fázovým posunem. INTRALUX se dostane do nejvyššího nebezpečí, když se k němu blíží mocná protuberance. Inšaninu napadne, aby Šohaaken pokusil o rádiový kontakt s uzlovitou stanicí. V poslední sekundě, když už členové posádky očekávají rychlou smrt, někdo na stanici vyslyší Orrenovo zoufalé volání o pomoc: Z uzlovitého objektu se vynoří energetická trubice, zahalí INTRALUX a uchrání slunconorku před záhubou.

Teď může být uzel dokonale prozkoumán. Stavba je vytvořena ze zlatavě zářícího žlutého materiálu, je vnořena do sféry o průměru 35 km.Ta se skládá ze stejné, avšak méně hmotné substance. Povrch stanice se nalézá v neustálém pohybu, vznikají na něm nové ornamenty a reliéfy. Vleční paprsek zatáhne INTRALUX do sféry a následně do stanice samotné. Vnitřek uzlu vypadá jako gigantické muzeum, jako nádherně ozdobený výstavní prostor. Portál, který ústí z hangáru do stanice je z boku střežen dvojicí soch. K Snaussenidovu nadšení znázorňují tyto skulptury bytosti jeho druhu...