Hyperprostor

z Databáze Multiversa

Obecně

Hyperprostorem je označován n – rozměrný prostor, který je nadřazený Einsteinovu univerzu a v němž je (podle nejjednoduššího schématu) umožněn nadsvětelný pohyb a komunikace.

Obyčejně je tím myšlena pětidimenzionální, snadno využitelná část hyperprostoru. Existuje však také prostor se šesti nebo sedmi rozměry, jakož i librační zóny mezi nimi: Lineární prostor mezi čtvrtou a pátou, dakkarprostor mezi pátou a šestou a septimparalelní dráha mezi šestou a sedmou dimenzí.

Struktura

U hyperprostoru jako celku se jedná o n – rozměrné médium, v němž jsou jako bublinovité struktury ponořeny jednotlivé vesmíry, jejich povrch potom jako čtyřrozměrná oblast vytváří nám známý vesmír. Suma všech „bublin“ je pak nazývána Multiverzem. Vnější strana bubliny je označována jako arresum, vnitřní se říká parresum. Univerzum je přitom od hyperprostoru odděleno další n - rozměrnou vrstvou – Hlubinou.

Podle výpovědi posla ID jménem Lotho Keraete je naše Multiverzum, tvořené nekonečně mnoha vesmíry, opět jenom nedůležitou částí ještě větší, nadřazené struktury.

Vzdálenost dvou univerz se definuje jako strangeness (cizost; v klasické fyzice je definována jako jistá vlastnost elementárních částic kvarků). Vesmíry s podobnou hodnotou této veličiny jsou si pak vzájemně podobné. Velmi malá strangeness pak je přisouzena paralelním vesmírům. Strangeness jako odstup byla zpočátku definována jako pozitivní číslo, ale v minulostí byly často naměřeny i negativní hodnoty, což vysvětluje časové paradoxy a přechody arresum/parresum. Kolem tohoto tématu však existuje mnoho debat a nevysvětlených otázek.

Různá univerza se mohou vzájemně prostupovat, přestože mohou být jejich strangeness velmi odlišná. Takové librační pásmo umožňuje přímý přechod z jednoho vesmíru do jiného. Pozemšťané např. skrz takové pásmo navštívili červený vesmír Druufů.

Mezi univerzy je médium, které je pro zjednodušení samo pokládáno za hyperprostor. V této oblasti neplatí přírodní zákony univerza, což teoreticky umožňuje libovolně rychlý pohyb. Avšak v praxi se nelze od domovského univerza příliš vzdálit, neboť by to nesmírně zkomplikovalo (či znemožnilo) návrat. Dosažitelná rychlost nadsvětelného pohonu je tady stále ještě omezena, protože ji ovlivňuje vyzařování univerza.

Dějiny

Využívání hyperprostoru je tak staré jako nadsvětelné kosmické lety nebo komunikace. Při archaickém období arkonských dějin bylo mnoho znalostí ztraceno, takže Arkonidané museli prakticky všechno znovu vyzkoumat. Arkonidané při svém bádání vycházeli z 5 – rozměrné struktury hyperprostoru. Za pomoci této představy vysvětlovali všechny jim známé hyperfyzikální efekty (transice, transmitery, hypervysílače atd.). Pozemšťané jejich vědecké vysvětlení převzali. Později se ukázalo, že se jiné efekty (např. konstanta NASEF nebo psionika) dají objasnit pouze 6 – rozměrným modelem.

Rozptylové záření v hyperpásmech, ale i v nízkofrekvenčním elektromagnetickém spektru, je typickým příznakem výše vyvinuté techniky a může být zachyceno a analyzováno hyperzaměřovači.

Kvůli rostoucímu vlivu života na Univerzum (Multiverzum?) změnili kosmokraté po zničení THOREGONU několik univerzálních konstant, aby tak zvýšili hyperprostorový odpor (a tedy snížili jeho dostupnost). Tento efekt je obecně nazýván hyperimpedancí (změně samotné se říká hyperšok a nastala roku 1331 NGL).

Na pozemském výzkumu hyperprostoru se podílel zejména významný pozemský vědec G. A. Waringer, který nakonec vytvořil komplexní teorii tohoto nadřazeného kontinua. Za pomoci matematického modelu transformace umístil jednotlivé 5 – ti, 6 – ti a vícedimenzionální jevy do jednotné hyperfrekvenční stupnice (spektra – používá se např. Kalupova stupnice).