Metagrav

(přesměrováno z: Vektorovatelný Grigoroff)
z Databáze Multiversa

Metagrav byl od prvních století Nového galaktického letopočtu až do hyperimpedančního šoku standardním pohonem v Mléčné dráze. Zakládá se na umělém gravitačním poli.

Hyperkonový pohon (poději se v terminologii prosadil ale pojem Metagrav) byl teoreticky vyvinut velkým terranským vědcem Payne Hamillerem mezi lety 3586 a 2 NGL, v praxi se ale kvůli jeho brzkému smrtelnému úrazu dokončil až kolem roku 300 NGL. Metagrav používali zpočátku především lodě LSP a Kosmické Hanzy. Idea tohoto pohonu není terranská, ale byla převzata od Larů a Wyngerů, kteří pro své kosmické lodě používali podobný princip. Po setkání s těmito národy se terranská technika naučila čerpat energii z energeticky nadřazeného kontinua neboli hyperprostoru. Princip musel ale být přizpůsoben terranským potřebám – nejdůležitější práce po této stránce vykonal ještě Payne Hamiller. Vývoj pohonu s jeho rozsáhlými periferními příslušenstvími byl velice drahý. Kromě toho Kosmická hanza ani LSP necítila žádnou potřebu nahrazovat tradiční lineární pohon novým systémem.

Po hyperšoku v roce 1331 NGL se metagrav kvůli silně zhoršené účinnosti už dále nepoužívá.

Funkční princip

Metagrav patří do kategorie polových pohonů. Je tedy příbuzný antigravovému a lineárnímu pohonu. Metagrav v aktivovaném stavu přemisťuje objekt do volného pádu, to znamená, že na něj nepůsobí už žádné vnější síly. Kromě toho je generováno slabé, neúplně uzavřené hyperpole z HF oblasti, které pro nastavení do rozsahu jen 102 milikalupů způsobuje jen slabé snížení manifestace (dílčí materializace). Objekt nyní disponuje semimanifestací. Přístup do této zóny zvenku (například dokující pomocný člun) probíhá díky minimálnímu snížení bez znatelných potíží.

poznámka: oblast semimanifestace se týká hodnot 0 až 999.99 milikalupů. Vyšší hyperfrekvence na kalupově škále se poté udávají jako celočíselné násobky toleranční meze 1 kalup - milikalupy tedy vždy udávají semimanifestaci (zvláštnost, kvůli které Kalup zavedl tuto novou jednotku). Přesné nastavení se týká jen asymptotické mezní hodnoty přibližně v oblasti nad 999 milikalupů.

Výkonnost

Metagrav byl zamýšlen nejen jako interstelární ale také jako intergalaktický pohon. Teoreticky maximálně dosažitelný nadsvětelný faktor je asi dvě miliardy; v kosmických letech se většinou používají nadsvětelné faktory v rozsahu několika milionů. Technický standard pro maximální nadsvětelný faktor byl až do roku 1331 NGL asi 85x106 (u třídy OBJEVITEL). Teoretickému maximu se mohl přiblížit teprve Grigoroffův pohon (viz níže).

Podsvětelný let – Hamillerův bod

Projektory metagravového pohonu vytvoří startovací bod bilaterálního koridoru, uvnitř kterého je vytvořen již popisovaný manifestační stav. Poté jsou do něj vyslány vysokofrekvenční impulzy – také G-vektory (opět do HF-pásma patřící takzvané hyperbarie – hyperenergetický protějšek k hmotě a gravitaci). V průsečíku dvou nebo několika takových koridorů vytvoří tyto vysokofrekvenční impulzy fázovou superpozicí rezonanční vzor. Pomocí vhodné synchronizace jednotlivých projektorů vznikne maximum – dochází tam ke spontánní tvorbě hmoty a gravitace díky kondenzaci hyperbarií (překročení toleranční meze 1 kalup). Toto uměle vytvořené gravitační pole je ze své podstaty nehomogenní, tj. jeho síla slábne s druhou mocninou vzdálenosti.

Tato krátkodobá pseudohmota může ale díky svému uložení v semimanifestaci působit jen na objekty, které jsou ve stejné míře materializované. Průsečík koridorů se nazývá také Hamillerův bod neboli »vitruální bod G«. Moderní pohonné systémy generují k manévrovacím účelům až 16 těchto bodů. Při směrovém urychlování se ale používá jen jeden. Toto odstínění ovlivňuje také to, že objekt není poškozen v důsledku gravitačního gradientu přitažlivou silou.

Analogie: v prostoru, kde není přítomné gravitační pole, se napne plátno a dá se na něj kulička, která bude představovat kosmickou loď. Metagrav nepůsobí jinak než prst, který v napnutém plátně vytvoří proláklinu (analogicky tedy zakřivení prostoru vytvořením hmoty). Kulička se snaží svalit se do prolákliny. Když se prst posunuje, kulička jde za ním.

Objekt je tedy působící gravitační sílou (přesně: pomocí nestabilních hyperbarií) urychlován. Průsečík je projektován vždy ve stejné vzdálenosti od objektu. Z pohledu objektu se průsečík stále zdánlivě pohybuje pryč. Objekt je strháván a způsobuje svou jen neúplnou dematerializací (semimanifestace) malé zakřivení časoprostoru (analogie: loď na vodě (=časoprostor) se potopí jen trochu a jízdou způsobuje vlny (=deformace)).

Velikost pseudohmoty – a s tím spojená akcelerační schopnost – je závislá jen na intenzitě (energetickém obsahu) hyperbarií, které jsou generované. Tah – změna urychlování, respektive čas k dosažení požadovaného zrychlení je určen dobou vzniku prvního maxima. To je zpravidla vytvořeno během řádu mikrosekund.

Nadsvětelný let – metagravový vortex

K zahájení nadsvětelné fáze letu musí být objekt uzavřen do hyperpole. To se jednak děje spontánním posílením pseudohmoty v Hamillerově bodu za zachování jeho rozlohy – je vytvořena umělá singularita nebo černá díra - na druhou stranou pomocí nového nastavení pole. Tato singularita je označována jako metagravový vortex.

Tímto následuje kompletní transice (maximální rematerializace). Současně je vytvořeno vnitřní ochranné pole (Grigoroffova vrstva nebo Grigoroffovo pole, nazvané po hyperfyziku Igoru Grigoroffovi, který působil na Olympu v letech 137312 NGL, a který uváděl do praxe teoretickou pozůstalost Payne Hamillerových konceptů metagravu; první testy prototypů následovaly už v roce 295 NGL), které během svého perimetru zachovává kompletní manifestaci. Z tohoto důvodu se objekt nedematerializuje, ale zůstává ve své formě (zachová si 4D rezonanční vzor). V zásadě se jedná rovněž o uzavřené hyperpole, které ovšem zas a znovu generuje rezonační vzory objetu a tímto způsobem generuje enklávu časprostorových 4D metrik (impulzní provoz, který jde ovšem na vrub zásobám energie). Obě pole jsou projektována přes stejné projektory.

Díky vytvoření krátkodobé singularity následuje přechod do hyperprostoru daleko mírněji než při tradiční transici. Čím vyšší je celková energie systému objekt-pseudohmota (tj. čím rychlejší je objekt a čím větší je pseudohmota), tím menší je nutné množství energie k vytvoření spontánně přetížené pseudohmoty. Objekt se hroutí do potenciálového trychtýře, který sám vyrobil. Přitom uvolněná energie slouží k dosažení cíle letu. Směrový vektor singularity, co se týče její hmoty, ovlivňuje tedy dolet a rychlost (nadsvětelný faktor relativně k Einsteinově prostoru).

Díky neproběhnutí dematerializace zůstává zachován vztah objektu k jeho rodnému universu. Nenastává tedy žádné kompletní vymazání jeho optického referenčního obrazce, ten je takřka zakonzervován Grigoroffovým polem.

Návrat se děje pomocí kontrolovaného otevření hyperpole po spotřebování energie, která byla dodána při vstupu a pomocí pokračující deaktivace Grigoroffova štítu. Doba letu odpovídá objektivně absolvované cestě (lineární souvislost).

Potenciální vylepšení

Dynamický (nebo vektorovatelný) Grigoroff

Pokusy s vektorovatelným Grigoroffovým projektorem neměli zpočátku za cíl žádné lepšení pohonu, ale primárně se zamýšlelo cíleně dosáhnout jiného universa – výzkumy ale postoupily kupředu až koncem 12. století NGL. Během fáze letu se mění geometrie Grigoroffova pole. To se dělo nejprve mechanickým posunutím projektorů (kosmická loď FORNAX), potom fázovou variací na emitorech). Vede to k signifikantnímu zvýšení rychlosti (zmenšuje se odpor). Příčiny tohoto jevu ale jsou dalekosáhle neznámé.

Grigoroffův pohon

Se zavedení trojitě projektovaného Grigoroffova pole, přičemž se každý vrchlík kulového pole otáčí kolem jiné hlavní osy objektu (y, x, z) a dodatečného přemisťování jednotlivých těžišť, lze dosáhnout nadsvětelného faktoru až 200 milionů a víc. Délka etap je omezená na 30‘000 světelných let. Kromě toho systém dovoluje stacionární pobyt v hyperprostoru, který může trvat odpovídající čas, který by trvala etapa při maximální rychlosti. Vybudování odstupňované Grigoroffovy bubliny obsahuje již virtuální bod G, což značně snižuje synchronizační nároky.

Odstínění pohonné části

Vylepšené nastavení falangy projektorů během transiční fáze (efektivní v rozsahu 10-6 až 10-7 kalupů) způsobí optimální využití potenciální energie – a tím se dosáhne vyššího nadsvětelného faktoru. Test proběhl na kosmické lodi NOVELITY.