Hypervysílačka

(přesměrováno z: Hyperkom)
z Databáze Multiversa
Hypervysílačka
Hypervysílačka
© VPM kg.

Termínem hypervysílání se rozumí komunikace, která probíhá nadsvětelnou rychlostí a je realizována takzvaným hypervysílačem. Toto zařízení umožňuje spojení na nesmírné vzdálenosti, přičemž lze komunikovat prakticky bez zpoždění.

Dějiny

Pozemšťané se s touto technologií prvně setkali roku 1971. První nadsvětelné vysílačky byly arkonidanského původu. Arkonidané je přitom převzali od Akonanů, kteří je zdědili od Lemurů.

Jak se k hypervysílání dostali Lemurové, není doposud přesně známo. Velmi pravděpodobně to byl jejich vlastní vynález – ačkoli v době jeho vývoje nebylo na Lemuru ani v celé Sluneční soustavě známo žádné naleziště howalgoniových krystalů. Není také vyloučeno, že techniku hypervysílače předal Prvnímu lidstvu časový cestovatel Levian Paronn.

Popis funkce

Hyperkomunikátor pracuje podobným způsobem jako běžná elektromagnetická vysílačka. Nosná vlna je však vysílána v nadřazeném kontinuu. Tato nosná vlna se pohybuje v „hyperprostoru“, a protože není vázána einsteinovské časoprostorové kontinuum, šíří se mnohem rychleji než je rychlost světla.

V běžném provedení hypervysílacího systému jsou používány vlastní kmity howalgoniových krystalů. Tak je získána požadovaná nadřazená nosná vlna. Ta je posléze zesílena a modulována libovolným signálem modulován. Ke kompletní komunikační soustavě náleží ještě další moduly jako je zesilovač pro příjem a vysílání nebo také modifikátor, který umožňuje směrové vysílání.

Dosah

Dosah hypervysílače je teoreticky nekonečný, ve skutečnosti je však silně omezen vyzařovací energií, svazkováním, citlivostí přijímače a poruchami v okolí. Reálný dosah může kolísat od několika světelných minut po tisíce světelných let.

Pakliže se hyperprostor v blízkosti vysílače nachází ve stavu polarizace, není možné uskutečnit žádné nadsvětelné spojení. Stejně tak je extrémně znesnadněna hyperlokalizace. rušeny jsou v takovém případě i elektromagnetické signály. Maximální dosah hypervysílačů klesá k 30 světelným vteřinám. Seth-Apophis tento jev využil v březnu 427 NGL proti Galaktickému loďstvu. Není známo, jak se mu podařilo dosáhnout polarizace hyperprostoru (PR 1160).

Aplikace

Komunikace skrze hyperprostor se realizuje pomocí takzvaných hyperkomů. Tato pětidimenzionální vysílačka má teoreticky neomezený dosah. Ve skutečnosti ho snižují omezení, popsaná výše. Za pomoci reléových stanic se zesilovači lze vybudovat hypervysílací most, který umožňuje komunikaci na extrémní vzdálenosti.

Kromě rozměrných a většinou stacionárních hyperkomů existují i menší, přenosné verze, používané také v kosmických skafandrech, minikomy.

Vedle vysílání lze hyperrádiovou vlnu využít i k jiným aplikacím. Příkladem může být pozorování hvězd s pomocí hyperkomradioteleskopu.

Hyperimpedance

Po zvýšení hyperimpedance se stalo vytváření nosné vlny a její modulování podstatně obtížnější, což se projevilo radikálním poklesem dosahu a kvality přenosu.

Aby bylo možno udržet intergalaktické spojení, bylo zapotřebí využít nejrůznější vysílací relé, která byla budována už od počátku kosmických letů. Po hyperšoku prožily tyto systémy svou renesanci. Zda se to týká také sítě GALORS, není známo.

Protože pro prakticky jakýkoli politický systém je komunikace životně důležitou záležitostí, je v časech střetnutí hodna zvlášť pečlivé ochrany. Některé z reléových stanic jsou proto těžce ozbrojené a zcela soběstačné stanice. Podobné vysílací uzly budovala například Solární říše. Běžné hyperkomreléové stanice USO mají deset členů posádky a jsou stavěny na základě menších vesmírných plavidel. Mimo jiné jsou na nich jako pomocné čluny k dispozici space jety, jsou vybaveny transformačními kanóny a HD štíty.

Technické alternativy

Nevýhody hypervysílačů jsou z větší části eliminovány při použití obdobných, avšak technicky řádově vyspělejších principů. Terranci se mimo jiné seznámili s následujícími vysílači:

* Dakkarkom

* Kolonokom

* a další

Zdroj

PR 2036