Hyperbouře

z Databáze Multiversa

Hyperbouře je fenomén, který postihuje Mléčnou dráhu v nepravidelných intervalech. V normálním období dosahují hyperbouře v průměru síly 27 Meg. Jen několik bouří během roku dosáhne 50 Meg.

Důsledky hyperbouře se projevují v hyperprostoru, lineárním jakož i v normálním prostoru. Především dochází k výpadku hyperpřístrojů. Nadsvětelné lety se stávají velice nebezpečnými. Hyperspojení se často hroutí, na pětidimenzionální bázi pracující zaměřovače fungují jen omezeně, pokud vůbec.

Kromě toho způsobují hyperbouře časoprostorové deformace nebo rušivé záření na normálních energetických hladinách.

Historie

Archaická perioda

V letech mezi 3000 až 3760 da Ark (16‘88415‘986 před Kristem) se zcela zhroutí nadsvětelné kosmické lety a arkonidské koloniální světy jsou od sebe izolovány. V akonských ani halutských dějinách o této době nejsou žádné záznamy. Toto období je nazváno Zarakhgoth-Votanii (Archaická perioda).

Při mocných hyperbouřích Archaické periody jsou pozorované takzvané Tryortanové jícny, fenomény, které se vyskytují jen u silných hyperbouří. Hmota je při pádu do rudočerně svítících jícnů dematerializována.

21. století

Jednou z mnoha ztracených lodí během hyperbouří byla loď seržanta Harnahana, který operoval v roce 2004 na okraji Mléčné dráhy. Po kompletním výpadku energie driftovala loď prázdnotou mezi Mléčnou dráhou a Andromedou a platila od té doby za nezvěstnou.

Roj

Velice prudké hyperbouře zuřili v roce 3444 v centrální oblasti galaxie. Možná se jednalo jen o působení Roje a jeho manipulace s gravitační konstantou.

MARCO POLO ztroskotal v soustavě Paramag-Alfa, aby vyzkoumal tajemství PEZ-kovu. Kurýrní loď, kterou vlajková loď poslala do Sluneční soustavy podala zprávu o velkých potížích s lineárním letem (spontánní zřícení zpět do Einsteinova prostoru, předčasné vypotřebování lineárních konvertorů).

Vesmírotřesení

V souvislosti s hyperbouřemi se musí jmenovat také vesmírotřesení. Jako iniciátor orbiterské krize se vyskytlo poprvé uprostřed roku 3587 a v centru dosahovalo síly asi 1000 gravů. Sekundárními jevy byl tehdy "betonový chór" (zbarvené betonových struktur s následnou destabilizací) a smršťování molkexu. Příčinou fenoménu byly interní manipulace s materiální zdrojem.

Skorgon Taion

Hyperbouře Skorgon Taion, terransky Zahalený obr, dosáhla v březnu 1246 NGL síly 117.4 Meg.

Monos na Horriku, 74‘600 světelných let od Země, usídlil potomky programu, který měl přivést na svět terranské mutanty. Touto bouří zřejmě došlo k jejich aktivaci. Následně se stali rodiči monochrom-mutantů. V roce 1246 NGL narozený Vincent Garron, jehož schopnosti se probudili roku 1273 NGL po výbuchu supernovy, byl pravděpodobně jedním z prvních monochrom-mutantů.

Tato hyperbouře pravděpodobně způsobila ještě několik neobyčejných efektů. Bostich I. zažil v noci z 8. na 9. března 1246 NGL ve snu konferenci vládců a pojal plán na získání vlády v Božském impériu.

Zvyšování hyperimpedance

V souvislosti se zvyšováním hyperimpedance po roce 1331 NGL dochází často k těžkým hyperbouřím o síle více než 100 Meg. Jako v Archaické periodě se opět objevují Tryortanové jícny.

M 13 se na počátku 1331 NGL stala dějištěm obří hyperbouře. Mezi Thantur-Lok a hlavní rovinou Mléčné dráhy se v červenci 1331 NGL vyvinula 20‘000 světelných let dlouhá hyperbouře s průměrem 2000 až 5000 světelných let o síle až 150 Meg, která trvala až půl roku.

Galaktické centrum je v roce 1332 NGL prakticky nepřístupné kvůli hyperbouři o průměru 5000 světelných let. Čtyři velké hyperbouře byly hlášeny z Eastside, asi tucet ze Southside.

V souvislosti se zvýšením hyperfyzikálního odporu došlo ve 12 oblastech Mléčné dráhy k prudkým hyperotřesům. Jak se ukázalo, došlo ke zhroucení hyperkokonů do normálního prostoru. Bouře Qa'pesh o průměru 2000 světelných let o síle přes 100 Meg s centrem v Hayoku pravděpodobně souvisela se zhroucením hvězdného oceánu Jamondi.

Ve vnitřním sektoru Ligy svobodných Pozemšťanů o průměru 2000 došlo k prudké hyperbouři o síle přes 100 Meg. Za centrum bouře se považoval systém Antares, 200 světelných let od Země, ale jeden ze zhroucených hyperkokonů byl vzdálen jen 300 světelných let.