Menu
Navigace: Databáze Multiversa > Slovník > Technologie > Buněčný aktivátor
hledat
Buněčný aktivátor
Buněčný aktivátor
© VPM kg. / Megasystems

Aktivátor buněk, původně Aktivátor buněčných vibrací, slouží k regeneraci buněk, jejich obnově a jako dodavatel vitální energie. (seznam všech nositelů viz Nositelé buněčných aktivátorů)

Způsob účinku

Díky emitování pětidimenzionálních vibrací způsobuje aktivátor (naopak k buněčné sprše, která způsobuje 62 let trvající konzervaci) neustálou regeneraci genetického kódu svého nositele a propůjčuje mu tak relativní nesmrtelnost. Nositel aktivátoru je dalekosáhle imunní proti jedům a nemocem, jeho zranění se léčí rychleji a tělo regeneruje rychleji spotřebované síly. Kromě toho potřebuje výrazně méně spánku než normální smrtelník.

Nositel aktivátoru může zemřít jen násilnou smrtí, ztrátou nebo selháním přístroje. Ztráta nebo selhání vede po 62 hodinách k explozivnímu buněčnému úpadku.

Historie

aktivátory od ID

V roce 8002 před Kristem dostal Atlan od ID vejčitý buněčný aktivátor nastavený na jeho buněčné frekvence, aby podporoval mocnosti řádu v konfliktu proti chaotarchům. Tento buněčný aktivátor byl (stejně jako ten pro Perry Rhodana) vyroben již před miliony let dříve a nastaven pro individuální impulzy svého pozdějšího nositele, který se měl objevit teprve později. Individuální impulzy byly uloženy na memoring, který Tirykem vyslaný Carfeš odevzdal IDmu. Po přesném nastavení začal ID s dalekosáhlým hledáním obou nositelů podle těchto individuálních buněčných vibrací.

Po vyřešení galaktické hádanky dostal Perry Rhodan na Poutníku (společně se zvoleným společníkem) relativní nesmrtelnost prostřednictvím buněčné sprchy. Teprve později získal od ID přes svého syna Thomase Cardifa buněčný aktivátor určený pro něj. V roce 2103 si Cardif v roli svého otce vyžádal od ID 21 buněčných aktivátorů. 20 jich měli dostat Antiové; poslední si měl vzít on sám. 20 aktivátorů pro Antie ale ID naprogramoval na zničení. Znovu zpět je získal Reginald Bull a ID ve formě malé Gwendoiln na planetě Arcomurth, kde se členové kultu Báalol pokoušeli buněčné aktivátory přeprogramovat zpět.

V budoucnu ID před svým útěkem před Rojem zanechal 25 aktivátorů, které po přiblížení inteligentního života začali vydávat naváděcí signál ve tvaru krátký-krátký-dlouhý-krátký-krátký. Většina aktivátorů byla předána blízkým přátelům Perryho (členové vlády, vědci, mutanti) a jen několik jich padlo do rukou neterranců. Čtyři z těchto aktivátorů nalezli terranští trosečníci a příslušníci národů planety, na které byl aktivátor nalezen. Ostatní byli v roce 3583 bez výjimky zničeni nasazením Pole destrukce genetického kódu Lary.

Čipy buněčné aktivace

V roce 1169 NGL si ID ve svém pomateném stavu vyžádal zpět všechny buněčné aktivátory. Nakkové je v roce 1174 NGL použili k uzdravení superinteligence a byly přitom zničeny. Jako náhradu v květnu 1174 NGL rozdělil ID 14 čipů buněčné aktivace, další dva v roce 1201 NGL. V rozporu s první generací vajíčkovitých, na řetízku nošených aktivátorů, mají formu asi dva čtvereční centimetry velkého, plochého čipu, který se implantuje do pravého ramene.

V rozporu se starými vejčitými buněčnými aktivátory se aktivační čipy nemohou předávat. Když nositel násilně zemře (dvojčata Vandemarova, Myles Kantor) nebo se vzdá své tělesné existence (Ennox Philip), tak se aktivátor oddělí od nositele. Přitom na místě smrti vznikne projekce malé spirálovité galaxie, která se následně zvětšuje, až obsáhne celou Mléčnou dráhu, aby se pak rozplynula. Pravděpodobně se tak aktivátor vrací zpět k ID, respektive k Lotho Keraetemu, který ho uschová, než nalezne nového vhodného nositele.

Zvláštní forma

Jako zvláštní formu buněčného aktivátoru propůjčoval ID také odpojitelné aktivátory. Přinejmenším jeden z nich předal ID Atlanovi, který aktivátor propůjčil Alexandru Velikému. Ten se ale osvědčil jako nevhodný nositel, takže Atlan přístroj zničil

Lemurské aktivátory

Levian Paronn

Levian Paron vlastnil buněčný aktivátor neznámého původu. Kolem roku 4600 dha-Tamar (51.800 před Kristem) podle konstrukčního principu svého aktivátoru stavěl další aktivátory, z nedostatku vhodných materiálu musel ale některé součásti nahradit jinými. Kvůli tomu nebyla zajištěna plná funkčnost nových aktivátorů. Udržovali sice své nositele dlouho naživu, neměli ale kapacitu k zastavení vleklého tělesného úpadku. Paronn předal aktivátory velitelům Hvězdných arch, které budoval.

Mistři ostrovů

Přibližně od roku 24.000 před Kristem vyvíjel Selaron Merota na zpočátku bezejmenné planetě (později jí Agaia Thetin pokřtila Tamanium) prostřednictvím hyperkrystalů Altrit a hyperpole (Dech stvoření, které bylo podmínkou pro stavbu) prototypy neznámého množství, částečně funkčních buněčných aktivátorů. Díky později vyvinutým zcela funkčním aktivátorům získal on, jeho dcery Mirona Thetin a Ermigoa Merota, a 13 Mistrů ostrovů relativní nesmrtelnost.

Na rozdíl od vejčitých buněčných aktivátor ID, které pracovali s mikrotechnikou, měla Selaronova dlouhá vývojová řada na svém konci tyčovitý vzhled a sestávala se z prázdného pouzdra (ve které bylo hyperpole, které uzavíralo Altrit), a zpočátku se nosili na těle. Mistři ostrovů si ale později své aktivátory nechali implantovat do těla, těsně nad srdce. Při tělesné smrti Mistra ostrovů, nebo odnětí aktivátoru od těla, se tento aktivátor (až na ten Mirony Thetin) rozpustil v záblesku světla, nebo se rozplynul.

(poznámka: ve vizi, která se dá svést na časoprostorové zmatení ID, prožil Perry Rhodan, jak ID předával aktivátory Mistrům ostrovů. Měli se jako předchůdci Terranců postarat o pořádek v kosmu. Na tuto vizi se dá nahlížet jako na paralelní realitu.)

Zvláštnosti

aktivátory ID

Analogicky k buněčné sprše nastupovalo po odstranění buněčného aktivátoru rapidní stárnutí, které po 62 hodinách vedlo ke smrti.

Děti nositelů buněčných aktivátorů se vyznačovali jako obzvláště dlouhověcí. Zvláštnost přitom představovala Suzan Rhodanová, dcera dvou nositelů buněčných aktivátorů, která se provdala za nositele aktivátoru Geofry Abela Waringera. Jakého maximálního stáří se mohla dožít, se ale kvůli její násilné smrti během Panitherského povstání nedá zjistit. Zemřela ve věku 526 let.

Dá se předpokládat, že, dodatečně k její celkové dlouhověkosti, jí Waringer půjčoval svůj buněčný aktivátor, kvůli jeho nepřekonatelné lásce k ní, a obdobně, jako uzdravovací pokusy Atlana, aktivátor regeneroval její buňky - dá se říci, že aktivátor vlastně pracoval pro oba.

Lemurské buněčné aktivátory

Od několika z lemurů vyvinuvších se domorodých nomádů zjistil Selaron Merota, že život prodlužující a léčebný účinek hyperkrystalů spočívá na tom, že vysává životní energii z celého národa. Přijímání této energie jednou nebo několika osobami (takzvané Nadechování), muselo být následováno jejím vrácením (takzvaným Vydechováním), což byla smrt.

Jestli uložená energie v hyperkrystalech v buněčných aktivátorech Mistrů ostrovů po jejich násilné smrti přešla přes hyperprostoro zpět do společné energie Lemurů a jejich potomků, není známo.